U nás v rodině je cestování jednoduše zařízené. Máme krásně rozdělené úlohy. Celá příprava, rezervace a programové vedení během cesty (včetně navigace) je na mně. Můj muž má právo veta a právo remcat.

Źivot jedné cesty se dělí na 6 etap.

1. přípravné období – volba cesty Já jsem ta, která navrhne cestu. Tedy kam, kdy, na jak dlouho, jak se tam dostaneme, a co tam budeme dělat, kolik nás to bude stát. Návrh se musí zavčas a několikrát opakovat, aby se dostal do mužského povědomí. Základní mužská odpověď na začátku přípravného období je NE. Chápete, že mám rozpracovaných několik cest, některé již léta a NE je pořád tam. (Např. Afghanistan, Mozambik) . Když slyším NE již jenom mírně důrazně a v očích mého muže vycítím slabý zájem - Nastává

2. období přemlouvání. V této době musím přijít k svému muži se sakra dobrými argumenty. To znamená, že pro mě nastává čas sebevzdělávání, čtení bedekrů, románů odehrávajicích se v místě plánované cesty, interview lidí, co tu cestu již podnikli nebo tam mají příbuzné, průzkum na internetu. Z těchto zpráv udělám výcuc podle filtru - hodí se tyto informace k představě perfektní dovolené pro mého muže?. Zde se nekladou meze taktice a množství odfiltrovaných informací. Na mého muže nemusím chodit s nějakou kulturní či politickou záminkou, proč zrovna tam. Takové ty přízemní věci stačí k ukázání výhod mnou plánované cesty. Písek , voda - to je OK. Biftek je plus, krásné ženy taky. Cesta tam s přestupy (pokud nejsou od naší společnosti KLM & Air France kde můj muž fanaticky sbírá airmiles) není OK. Jak vidíte, velmi jednoduché.

Takže hledám v plánované zemi místa s pískem a ponorem a doufám, že je tam masa dostatek. Pokud vím, že není (jako na Kubě) , tak dělám, až na místě, naivní, divím se, že se nedá všemu věřit nebo říkám, že to mám podložené, že ještě vloni tam bylo masa habaděj. Co se týká ženských, tak to je malina, vždyť krása je čistě subjektivní, vždycky se dá říct, že mně se ty ženský líbí, i když jsou vošklivý jak noc a mají křivý nohy. Pravdivé přiznání mého účelu cíle cesty, jako, že tam třeba budu něco fotit, či něco navštěvovat, nebo, nedej Bože, že tam mám známé, se nedoporučuje v období přemlouvání. Takové přiznání má vždy za následek litanii mého muže, že On mě hlídat už nebude, až mě zase okradou, či až zase někam spadnu. A potom musím potvrdit, že rozumím a souhlasím, že On nebude ten zachránce, že On tentokrát vezme první letadlo domů a nechá mě v té bryndě, protože On už má toho tak akorát dost, aby mně pomáhal se dostat ze situací, do kterých jsem se sama dostala svou nerozvážností, naivitou, nenasytností zážitků, honem za chimérou. Taky hned přidá, že zavazadla si budu tahat sama, protože on už nebude mým sluhou v tahání krámů, které musíme my ženský brát s sebou na cesty. (Byli byste překvapení, že při minulé cestě do Afriky byl můj jediný kufr pod 20 kilo!) . On pán, nechce nic jiného než se potápět ve vodě, jezdit terénním vozem v pisku a mezi tím jíst maso a koukat na krásný ženský. Jo a pít víno. A to, že mně to nestačí a chci od života víc, je pro něho veliká zátěž. Když to pánovi domácnosti všechno odkývám, tak nastává

3. období rezervace. To rezervujeme letenky , hotely, auto atd. přes internet. Tedy já navrhnu po delším průzkumu všech zdrojů. Velice si zakládám na Ne Standardu. Pečlivě vybírám místa na spaní. Chci něco extra. Tak např. naplánuji noc na koberečku v poušti pod širým nebem nebo hotýlek s výhledem na starý hrad, kibuc v Izraeli nebo nový hotel s neobyčejnou architekturou. Jde o genius loci. Jenom pro Boha žádný ten standardní betonový blok, který je levný a kam se ženou davy. Při svém výzkumu se často nadchnu nějakým místem, kam se nedá dojet po normální silnici , či co není na mapě. Jsou to místa ještě neokoukaná. Pokud má takové místo známé koordináty GPS, tak je to opět bod k dobru. Plánované dobrodružství.

4. Období těsně před cestou - baleni. Já zabalím vždy věci potřebné na přežití (a že jich s věkem přibývá) od léků až po moskytiéru. To můj muž si myslí, že kromě spodního prádla a 2 košilí a GPS nic jiného nepotřebuje. Jednou ze základních nutností je pro mě se dorozumět s lokálními. Pokud jedeme do země, kde se mluví jazykem pro nás neznámým, tak tahám s sebou minislovník a při velmi exotických cílech knížečku "Ukaž to" , kde jsou místo slov fotografie nebo kresby např. vlaku, záchodu či chleba. Při použití této knížečky se zažije spousta legrace, např. v Číně mimo velkoměsta ukazovat na záchod či chleba nemá smysl , neboť místní nic takového v životě neviděli a koukají na vás jako na blázny. Na Kubu jsem tedy zabalila španělský slovníček do kapsy. Byl na houby, protože na Kubě nám stačí omezená slovní zásoba: viz příští pokračování.

5. Období cesty samotné - platí jediná zásada: během cesty všechny nepříjemné zážitky jako zpoždění, nemoce a krádeže beru na svou hlavu. A ty úžasné chvíle, za ty vděčím mému muži. Samozřejmě je to moje vina, ze nám uplula v únoru loď v Helsinkách, a další plula do Německa až za 3 dny, že nám zrušili let do Amsterdamu, samozřejmě za to mohu já, že muž nechal hned druhý den cesty jediné slušné boty na verandě u jedné rodiny v Malajsii a v celé zemi nemohl koupit jiné, protože neměli jeho (velké) číslo. Moje vina je bouřka v poušti; mužův průjem; že nás unesli v Kašmíru; třetí prasklá pneumatika na Sahaře během 30 minut; zemětřesení; záplavy na Sinai; že nám vykradli auto ve Španělsku, Finsku a ve Francii; že to kuře napřed musím chytit, zabít a uvařit a pak se teprve najíme; že nám omylem s kufry uletěli do Austrálie, když jsme vystoupili v Singapuru; že si muž roztrhl čelo o velmi starý a rezavý taxík v Kašmíru, a že já místo přispěchání s první pomocí, jsem omdlela. Beru stoicky na sebe, že dostal skvrnitý tyfus v Africe od klíštěte, či, že si odřel koleno o skálu při velmi povrchním šnorchlu se žraloky. Jsem už oprýskaná, svěsím hlavu, oči upřené do země (aby neviděl pán tvorstva v očích něco, co mě prozradí) a beru vinu celého světa na sebe. Proč? No protože příští přemlouvání na další cestu bude lehčí, než kdybych se teď vzepřela a zařvala za všechny nespravedlivě nařčené. Po návratu z cest nastává

6. období libování - to byla ale parádní cesta. Kupodivu, vždycky zpětně je to tak, vydařilo se. Já jsem přece jenom viděla a zažila, co jsem chtěla i muž byl nadmíru spokojen. Ani nemukl, když mi dával první pomoc po skoku ze skály v Egyptě či jel zpět 50 km po cestičkách necestičkách na konci Skotska v polotmě za krávama, u kterých jsem zapomněla stativ na louce.

Teď si asi říkáte, že Váš partner přece není o nic horší , než ten můj, a že se Vám to určitě povede vnutit mu váš typ cestování a ještě aby se tam vyžil a všem vykládal, jaká to byla supr cesta. Tak jen z chutí do toho.